Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc je toho téma utajované, že je tolik žen, které přišly o miminko. Ale vlastně to dává smysl, protože spoustu žen o svém těhotenství v prvních měsících vůbec nemluví, protože co kdyby náhodou?
A jak to mám já? Vždycky jsem mluvila o svých těhotenstvích, protože jsem se z nich radovala. Když cítím radost, prožívám radost, když cítím smutek, prožívám smutek. Snažím se žít tím, co je a nepřemýšlet nad tím, co by mohlo být. A tak když jsme se dozvěděli, že miminku nebije srdíčko, cítila jsem smutek, prázdnotu a bolest, ale zároveň někde hluboko v sobě jsem měla pocit, že je vše v pořádku, tak jak to je. Uvnitř mě byl a je klid a smíření. Nebojuji s tím co je a když přijdou emoce, tak je pustím. Pracuji často s tělem, ve kterém se toho hodně ukládá.
První týden jsem potřebovala, aby k mému tělu všichni doma přistupovali hodně opatrně (bylo takové otřesené). Tak jsem ležela v peřinách, odpočívala a četla knihu. Tělo potřebovalo hodně tepla, jako kdyby chtělo spálit veškerý stres z nemocnice. Také se mi po tom týdnu hodně ulevilo. Když přišla vlna emocí, tak jsem ji pustila. Občas jsem si dala meditaci, která mě dostávala do klidu a zároveň uvolňovala tělo. Jindy masáž bříška, která je tolik hojivá, uvolňující a pečující. Doma jsme si pak s manželem a dětmi udělali takový malý rituálek na rozloučení s miminkem. Byli jsme až překvapeni jak holčičky tu situaci vnímají. Bylo to moc krásné a jako by nás to ještě víc spojilo.
Vždycky jsem se ráda potkávala se ženami a vnímám jak hodně jsou tato setkání léčivá. S každým povídáním odchází kousek bolesti, nebo smutku. Ženy umí být tolik podporující a mě to teď dává ještě větší smysl, než kdy dřív. Jsem šťastná, že znám a mám kolem sebe tolik báječných žen a že si můžeme být navzájem oporou a sdílet spolu radosti i bolesti… být součástí a nebýt na to sama..
